Kdysi Eva poznala jednu ženu. Byla to pravá dáma. Potkávala ji často v příjemné kavárně v centru Prahy hezky ustrojenou a decentně nalíčenou. Vůbec by jí nikdo netypoval její věk. Moc ráda relaxovala u dobré kávy  a  sladkého dortíku. Poznala ji v době, kdy ona sama říkala: „Jsem strůjkyní svého spokojeného života a zajištěného stáří“.

Moc ráda Evě vyprávěla zajímavé „střípky“ ze života. Žila s manželem přes 20 let a byla šťastná. Milovali se celý život a stále někde cestovali. Když se jí zeptala, co pro ni bylo rozhodující, že je taková v „pohodě“, tak jí odpověděla: „Třeba to, že jsem se vždycky finančně snažila zajistit nezávisle na manželovi“.

Ptala se jí, jak to konkrétně myslí?

„Vždycky, když jsem vydělala nějaké peníze, tak jsem si je rozdělila a část peněz jsem zase dál investovala. Manžel jí nějaké peníze každý měsíc dával, tak z nich vedla celou domácnost. Zjistila, že je více svobodnější  a že jí to takto vyhovuje. Manžel si řešil svoje finance sám. Z nich jim jednou za čas koupil dovolenou u moře. Bylo to vždycky na 3 týdny. Ta žena takto začala přemýšlet  až v momentě,  kdy se k ní přišla svěřit její nejlepší kamarádka Alena.“